Share article

Ondřej Kuhn se k zákaznické zkušenosti nedostal úplně přímou cestou. Začínal u dokumentárního filmu, sedm let pak v agentuře Refresh vedl digitální projekty pro značky jako UPC nebo HBO a později v TV Nova stál v čele CRM týmu streamovací platformy Voyo, kde měl na starosti zákaznická data napříč několika evropskými trhy. Dnes zastřešuje digitální aktivity pro OKTAGON MMA a jako nezávislý CRM/CDP konzultant firmám jako Bonami nebo Invia pomáhá lépe porozumět vlastním zákazníkům. O to větší radost máme, že si našel čas na náš rozhovor.
Ondro, kdy jste poprvé zjistil, že vás víc, než samotný film zajímá divák?
Když o tom přemýšlím, nebyl tam konkrétní zlom. Divák mě zajímal od začátku možná víc než samotný film. Abychom totiž dokázali pochopit, jak film funguje, musíme nejdřív pochopit člověka, který ho sleduje. Jeho psychologii, očekávání, zkušenosti a způsob, jakým obsah zpracovává. To ale není všechno, je nutné vnímat a řídit interakci před samotným filmem i po něm -> ta překračuje 2 hodiny před obrazovkou nebo plátnem.
Slavný nizozemský festival dokumentárních filmů IDFA kdysi použil claim „The end of documentary is not the end of story.“ To dobře vystihuje, co mě zajímalo: film otevírá témata, vyvolává diskusi a může motivovat k další aktivitě. Divák se stává účastníkem širšího procesu – před filmem, během něj i po něm. Zpětně mi proto přechod k zákaznické zkušenosti připadá přirozený. Když jsem se později pohyboval kolem dokumentárního filmu, tenhle zájem se ještě prohloubil.
Kromě toho jsem jako správný kluk vyrůstající v 90. letch strávil hromadu času u počítačových her, především u strategií s managementem zdrojů. Vždycky mě přitahovala interaktivní média a fascinovalo mě, co a proč se odehrává na druhé straně. Nejen jestli se člověk baví, ale jakým způsobem na obsah reaguje, jak ho sám ovlivňuje, co v něm rezonuje a co si z té zkušenosti odnáší. Šlo o konkrétní formy UX a CX a já už jsem jako hráč nebo divák o své zkušenosti i jejím praktickém rozměru aktivně přemýšlel.
Hodnotíte v duchu každý e-mail, který vám od firem přijde?
Profesní deformaci určitě mám. Ale na komunikaci se nedívám primárně optikou technického nebo vizuálního zpracování. Mnohem víc mě zajímá, proč mi vlastně přišla.
Firmy často přeceňují personalizaci, naopak podceňují relevanci a timing. Oslovení jménem nebo nabídka odpovídající profilu ještě neznamenají, že je zpráva užitečná. Zásadní je správné načasování, frekvence a kanál. Dokonale personalizovaná nabídka ve špatnou chvíli může mít opačný efekt.
Takže ano, e-maily hodnotím. Ale spíš než nad předmětem nebo automatizací přemýšlím, jestli někdo skutečně uvažoval o tom, co v danou chvíli potřebuji jako zákazník.
S Ondrou jsme se potkali na konferenci Anatomii CX, která se nedávno konala v Praze, proto mě zajímá, která myšlenka od ostatních řečníků vám utkvěla nejvíc?
Jednoznačně mě zaujalo, jak rozsáhlý tým CRM specialistů funguje v Air Bank. Pokud si dobře vzpomínám, bavili jsme se o zhruba třiceti lidech. Fascinuje mě především to, jak vážně Air Bank tento obor bere a kolik lidského kapitálu je ochotná investovat do orchestrace zákaznické zkušenosti.
Zároveň ve mně takto velký tým vyvolává otázky. V době, kdy dokážeme obrovské množství procesů automatizovat, replikovat a optimalizovat, přemýšlím, nakolik je takový rozsah lidských kapacit nezbytný. A především, jak se v tak velkém týmu daří udržovat konzistentní zákaznickou zkušenost.
Ze zkušeností z telekomunikačních společností i bankovních domů vím, jak snadno se může komunikace směrem k zákazníkovi rozpadnout mezi týmy, kompetence a interní priority. Každý optimalizuje svoji část, ale zákazník vnímá značku jako jeden celek. Neberu to jako kritiku Air Bank. Je skvělé vidět firmu, která přikládá CRM a CX takovou váhu. Současně bychom měli přemýšlet o technologiích, automatizaci a řízení zákaznické zkušenosti jako jednoho propojeného celku.
Které kolo je při skládání jedné identity zákazníka nejtěžší?
Za mě je nejtěžší hned první kolo. Ne nutně proto, že by bylo technologicky nejsložitější, ale protože obvykle odhalí mnohem víc, než si firma sama původně představovala.
Musíte se zorientovat v tom, jaká data firma sbírá, kde leží, jak spolu souvisejí a co z nich lze reálně použít. Často zjistíte, že nejsou tak kompletní, konzistentní nebo dostupná, jak jste předpokládali. Někde chybí informace, jinde se historicky nesbírala, byla přepsána nebo smazána. Do toho přichází otázka souhlasů a oprávněného využití dat. Je to mravenčí práce plná nepříjemných překvapení.
Firmy ale často padají na lopatky až ve chvíli, kdy mají data propojená a začnou řešit personalizaci. Snaží se o maximální granularitu segmentů, ale zapomínají na relevanci, načasování a frekvenci komunikace. To, že zákazníka dokonale znáte, ještě neznamená, že s ním dokážete dobře komunikovat.
Co vás naučili lidé, kteří odcházejí?
Asi tu nejjednodušší věc, kterou firmy překvapivě často nedělají: stačí se zeptat.
Zákazník, který odchází, je obrovský zdroj informací nejen o důvodu zrušení předplatného, ale i o produktu, ceně, komunikaci nebo podpoře. Získat takové informace přitom nemusí stát prakticky nic. Stačí dát zákazníkovi příležitost je sdělit.
Firmy se stále neumějí naučit pracovat se zpětnou vazbou systematicky a kontinuálně. Nestačí jednorázový průzkum; je třeba sledovat vývoj důvodů v čase a promítat výsledky do rozhodnutí. Díky AI dnes můžeme mnohem lépe analyzovat otevřené odpovědi vlastními slovy zákazníků, nejen předdefinované možnosti.
A neměli bychom se ptát jen odcházejících. Stejně důležité je naslouchat spokojeným i nespokojeným zákazníkům, kteří zůstávají. Neexistuje jeden univerzální důvod odchodu ani jedna univerzální pravda o zákaznické zkušenosti.
Co vidíte z druhé strany stolu jinak než ve firmě?
Já jsem už před lety strávil poměrně dlouhou dobu na straně agentury, takže prostředí dobře znám z obou stran stolu. Tahle kombinace zkušeností je dnes při konzultantské práci zásadní.
Jako externí konzultant máte jednu velkou výhodu. Ze začátku často dostáváte mnohem větší důvěru a snáze se dostanete ke stolu i s lidmi z nejvyššího vedení. Nejste zatížení interní historií, firemní politikou ani zaběhnutými procesy. Nikdo vás nenutí respektovat všechny důvody, proč něco posledních deset let nejde. Můžete zpochybnit věci, na které se už interně nikdo neptá.
Na druhou stranu je na vás mnohem větší tlak na výsledky. Počáteční důvěru musíte rychle proměnit v konkrétní hodnotu. Nestačí prezentace ani technologicky elegantní návrh – řešení musí fungovat.
Napříč firmami často vidím nedostatek vývojářských a inženýrských kapacit. Produktové a vývojové týmy jsou zahlcené prioritami a každá integrace, datový požadavek nebo automatizace čeká v nekonečné frontě. Tady je obrovská příležitost pro CDP. Pokud ho rychle a správně napojíme na existující infrastrukturu, můžeme velkou část práce s daty, segmentací a orchestrací komunikace přesunout mimo ucpanou produktovou a vývojářskou pipeline.
Neznamená to, že vývojáře přestaneme potřebovat. Ale nebudeme na nich závislí při každé změně segmentu nebo zákaznického scénáře. A právě odstranění takových překážek je jedna z největších hodnot, které můžu jako konzultant přinést.
Kde je hranice mezi příjemnou a znepokojivou personalizací?
Záleží na tom, kdo mne personalizuje a zda jsem odevzdáním svých dat šel personalizaci vědomě naproti. Nečekaně osobní zpráva z banky nebo familiérní hovor z call centra může značku podlomit. Pak je to také samotná míra a relevance komunikace a hlavně možnost ji ovlivňovat nebo z ní úplně vystoupit.
Často řešíme, jak zákazníka co nejlépe poznat a segmentovat, ale méně přemýšlíme, jestli s námi vůbec chce v danou chvíli komunikovat. Pro mě je jedním z nejcennějších signálů odhlášení z newsletteru. Neberu ho jako selhání. Ten člověk se mnou právě interagoval a jednoznačně sdělil svoji preferenci: „Tohle mě nezajímá, děkuju, nechci pokračovat.“ A já bych to měl respektovat.
Aktivní odhlášení je z pohledu kvality databáze hodnotnější než pasivní kontakt, který zůstává, ale dlouhodobě nejeví zájem. Hranice personalizace je pro mě především v respektu k faktu, že mezi námi je stále businessový vztah. Kamarád nám nezačně z ničehí nic nabízet pojištění.
Kdy vás doporučovací algoritmus trefil a kdy naštval?
U doporučovacích algoritmů mě dlouhodobě zajímá jeden paradox. Čím víc informací o uživateli máme, tím víc předpokládáme, že přesně odhadneme, co bude chtít příště.
Jenže lidské chování není tak jednoduché. Nechce být zavřené v krabici. To, že jsem včera sledoval dokument, neznamená, že dnes chci další. A dlouhodobý zájem o nějaké téma neznamená, že ho chci konzumovat v každé situaci.
Při práci s doporučovacími systémy jsem proto vnímal jako důležitou nejen historickou preferenci uživatele, ale i aktuální kontext. Dobrý algoritmus mi nabídne něco zajímavého, aniž by mě uzavřel do stále užšího okruhu předvídatelných doporučení.
Má humor místo v komunikaci se zákazníky?
Humor v zákaznické komunikaci určitě své místo má. Je fajn vidět, že se brand nebo firma nebere tolik vážně. Ale stejně jako u personalizace je nejdůležitější kontext a míra.
Může značku polidštit, odlišit ji a vytvořit přirozenější vztah. Ve špatnou chvíli ale působí opačně, na sílu. Zákazník, který řeší reklamaci nebo nepříjemnou situaci, nejspíš nechce žertování; očekává pochopení a řešení.
Firmy se někdy příliš soustředí na to, jak něco říkají, a zapomínají, proč to říkají a v jaké situaci zákazník je. Humor by proto měl přirozeně vycházet z osobnosti značky, vztahu se zákazníkem a konkrétního okamžiku.
Co byste poradil někomu, kdo chce do zákaznických dat a CX z jiného oboru?
Asi bych jim především poradil, aby se nenechali odradit tím, že nemají technické nebo analytické vzdělání.
Přestože jsem přicházel z prostředí dokumentárního filmu a streamingu, ve skutečnosti se už tehdy z 99 % jednalo o uživatelskou zkušenost zasazenou do mnohem širšího kontextu digitálního prostředí. Ať už šlo o interakci s webem nebo aplikací, nákupní proces, správu předplatného, zpětnou vazbu nebo následné diskuse a interakce s obsahem. Samotný film byl vlastně jen jednou částí celé zkušenosti. A právě souhrn všech těchto interakcí a kontaktních bodů je tím, co formuje zákaznickou zkušenost – CX.
Klíčové je dokázat se na vlastní byznys podívat z nadhledu. Představte si časosběrný záběr lidí pohybujících se po nádražní hale nebo jarní proudy vody, které si hledají cestu krajinou. Zblízka vidíte jednotlivé lidi, kroky a rozhodnutí. Teprve z výšky ale začnete rozpoznávat vzorce, přirozené cesty, překážky a místa, kde se pohyb zbytečně komplikuje. A přesně tak bychom se měli dívat i na zákaznickou zkušenost. Ne jako na soubor izolovaných interakcí, ale jako na jeden propojený, neustále se vyvíjející celek.
Práce se zákaznickými daty není jen o technologiích, databázích a analytice. Je především o schopnosti porozumět lidskému chování, klást správné otázky a hledat souvislosti. Technologie jsou nástroje; důležité je vědět, jaký problém řešíte a proč. Lidé z psychologie, sociologie, designu, filmu nebo žurnalistiky mohou přinést cenné perspektivy.
A pokud bych měl dát jednu praktickou radu: naučte se naslouchat a ptát se. CX a UX jsou interaktivní obory, ve kterých obecné pravdy neplatí dlouho. Chtějte od svých uživatelů zpětnou vazbu na všechno, co děláte.
Jaká zákaznická zkušenost vás poslední dobou potěšila natolik, že jste o ní vyprávěl doma?
Asi vás překvapím, ale byl to nákup dřeva na jednu stavbu na mé zahradě.
A nebylo to tím, že by všechno proběhlo dokonale. Měl jsem několik specifických požadavků, řešili jsme komplikace s dopravou a dokonce i jeden nedodaný produkt. Rozhodně to nebyl úplně hladký nákup.
Potěšilo mě, jak celá firma dokázala fungovat napříč kontaktními místy. Komunikoval jsem prostřednictvím webu, s operátory, dispečery i dopravci. Přestože do procesu vstupovalo několik lidí, měl jsem pocit, že všichni vědí, co se děje, a směřujeme ke společnému cíli.
Komunikace byla srozumitelná, kroky na sebe navazovaly a komplikace jsme vyřešili, aniž bychom někde ztratili nit. Obě strany si chtěly pomoct: operátoři hledali řešení pro mě a já se snažil být vstřícný k jejich možnostem. Win win.
Dobrá zákaznická zkušenost nemusí znamenat bezchybný proces. Chyby budou vznikat vždycky. Důležité je, jak na ně firma reaguje a jestli dokáže zákazníka situací smysluplně provést. Tady jsem měl navzdory problémům z nákupu opravdu dobrý pocit – možná právě proto si ho pamatuji víc než desítky bezproblémových nákupů. Abych to uzavřel zápasnicky – No pain, no gain :)









